__________________________________________________________________________________________________
Rockový magazín Spark, březen 2004
Vede dvojí život. Aby uživil sebe i rodinu, hraje v muzikálech. Ten poslední, Excalibur, mu prý Michal Pavlíček složil „na tělo“. Sotva ale v šatně vysvlékne halenu krále Artuše, už je zase rocker, který plánuje koncertní návrat se skupinou BSP.
Na předávaní zlaté kopačky týmu 1.RFC Spark v plzeňském pivovaru jsme se ho nedočkali. Není proto divu, že mu byla udělena cena pro největšího absentéra v uplynulé sezóně. Kdo žije dvěma životy, nestíhá ten třetí. Ve sparku si vždycky vymyslí nějakou legrační cenu, prohlásil postižený dva dny na to nad čajem a matonkou v pražské kavárně Rincon. Jednou jsem dokonce dostal pohár, na kterém bylo napsáno „Kamilu Střihavkovi za nejdelší vlasy v mužstvu, které jsou mu stejně k ničemu“.
Málo platné, jsi jedna z posledních mániček. Byl jsi někdy ostříhán nakrátko?
Na vojně. Ale já si nechal vlasy narůst, až když jsem zpíval s Motorbandem. Teď je jiná móda, a tak jsem holt dinosaurus.
Za totality se za dlouhé vlasy pronásledovalo. Měl jsi s tím problémy?
Jenom takové ty normální na škole. Ale pamatuju si televizní reklamy, do kterých se investovalo, aby zesměšňovaly máničky.
Dá to hodně práce ošetřovat dlouhé vlasy?
Jenom se starám, aby nebyly mastné, ale tím, že si je čas od času umeju, se lámou. Už se mi o deset čísel zkrátily a brzo se asi ostříhám.
Tvůj vlas dodává důstojnosti panovnické roli v muzikálu Excalibur. Opravdu ho Michal Pavlíček složil na tvůj popud?
Ten nápad jsem nosil v hlavě už od doby, kdy jsem hrál v Jesus Christ Superstar. Měl jsem jasno i v tom, že nikdo jiný než Michal nemůže dělat muziku. Známe se důvěrně dvanáct let a vím, že vyzkoušel úplně všechno – kromě bigbítu a popu filmovou, scénickou, dokonce i symfonickou hudbu, ale muzikál nikdy nedělal. Nejdřív trochu rebeloval kvůli tématu, protože chtěl něco ze současnosti pro mladé. Tak jsem mu vysvětlil, že ti mladí, které má na mysli, na muzikály prdí. Nakonec se nechal přesvědčit a asi po měsíci přinesl prvních dvacet minut čisté hudby. A bylo to nádherný!
S Pavlíčkem a Otou Balagem plánujete koncertní comeback. Znamená to, že pokud dojde na vaši třetí společnou desku, bude se nazývat „Kamil Střihavka for…with Assistance of….“?
To byla spíš jenom taková přesmyčka jmen. První projekt měl Ota už praktický hotový, když ho nabídl mně a přizval Michala. A na druhém albu se autorsky podíleli oba, protože moje věci, ketré jsem měl připravené, neprošly jejich výběrovým sítem. Ale my se zatím nebavíme o desce. Jde o to, že jsem po třech letech rozpustil Woo-Doo Band a zavolal jsem Otovi a Michalovi, že by nebylo špatný znovu si zahrát. Tak jsme se sešli a dohodli se, že vystoupíme na letních rockových festivalech a na podzim uděláme pět exkluzivních koncertů. Teprve pokud do nás vstoupí duch BSP a uvidíme, že to má význam, budem se bavit o tom, co bude dál.
Proč ti dva nepřijali tvé písničky? Připadaly jim jednoduché?
Neprošly z prostého důvodu, že jsem na rozdíl od Oty a Michala neudělal demáče, jenom jsem přinesl nápady nahrané s kytarou. Písničky vznikají u nástroje, kytary nebo piána, a já byl zvyklý z Motorbandu, že když někdo donesl pecku s jasnou strukturou, melodií a harmonií, zaranžovat dodatečně beglajt bylo to nejmenší. Podobně jsme to dělali se Zdeňkem Mazačem v projektu No Guitars. Už jsem se tedy poučil, pro Pavlíčka a Balage připravuju demáče a dvě věci už mám hotové.
Co žene Michala Pavlíčka, aby opustil studio a hospodářství na Dobříši a vrhnul se do koncertního víru?
Michal se mnou jezdil i jako host Woo-Doo Bandu. Chodil na pódium na poslední čtyři, pět věcí a během třiceti sekund se dostal do varu. Začal se kroutit, dělal grimasy a pot něho stříkal. Myslím si že je nadržený na živé hraní, proto i ve VýběrU nemluví o nové desce, jenom si chtějí zahrát.
Ty sám máš za sebou 1288 repríz muzikálu Jesus Christ Superstar. Nebylo to pro tebe ubíjející?
To bylo trošku jinak. V té době jsem ještě hrál s BSP, pak přišli No Guitars, takže jsem střídal muzikál s koncerty a natáčením ve studiu. Navíc v Jesusovi byla živá kapela a v ní rockoví muzikanti z první ligy, takže mi to připadalo jako na koncertě, kde taky hraješ tytéž pecky. Každé představení bylo jiné, stačilo, aby na bicí hrál tenhleten, o kterém jsem věděl, že po breaku zrychluje, tamten má bicí posazený na prdeli a tomuhle basovka střílí, takže si musím dát pozor, abych udržel frázování.
Nepřišlo ti líto, že jsi byl označen za jednoho z nejlepších představitelů Ježíše v evropských inscenacích muzikálu – a nic z toho?
Taky se to ke mně dostalo, ale já nijak neskrývám, že muzikály beru jako prostředek o obživě a nemám žádné vyšší ambice.
Copak jsi s Motorbandem neusiloval o mezinárodní kariéru?
Ale to mně bylo o patnáct let míň!
Na čem se to vlastně ve Stuttgartu zvrtlo?
Zkrachovalo to na tom, že jsme jako kapela nechtěli být za klasické bigbíťáky, co jenom sedí v hospodě a ujišťují se, jak na to mají. My jsme na sobě fakt makali. A protože jsem neměl školené hlasivky, každodenním zkoušením a hraním jsem si je poničil. Tak došlo k situaci, že kapela měla natočit druhé album z pěti, na které byla smlouva, a místo mě vzala do Německa jiného zpěváka. Tam jim řekli že smlouvu ruší, a poslali je obratem domů, protože – a to jsem ještě nikde neřekl – Němci ve skutečnosti stáli jen o mě. Chtěli abych s nimi podepsal sólovou smlouvu, a když jsem je poslal k šípku, odpískali Motorband. Krátce nato jsem z něho odešel, protože mě překvapilo, jak rychle mě kluci hodili přes palubu.
Já to slyšel z druhé strany jinak. Prý byla na vině tvá angličtina…
Tak to jsou fámy, protože když jsme točili první desku s BSP. Řekl mi lektor z Ameriky, který ve studiu hlídal výslovnost, že můžu balit v kalifornii holky. K nazpívání playbacků do Německa mě vzal Vláďa Kočandrle, který nám psal anglické texty, a ten mi potvrdí, že za tři hodiny bylo vše hotovo, podali jsme si s německým chlapíkem ruce a jeli zase domů. Bohužel zdařilá anglická verze alba „Made in Germany“ tady nikdy nevyšla a českou jsem si pustil jen jednou, protože ten kdo ji míchal, zapustil zpěv příliš do muziky a není rozumět textům. K té desce se vztahuje jedna historka. Fotili jsme se na ni v kožených bundách. Protože to bylo v parném létě a my jsme podle domluvy měli být na obalu od pasu nahoru, oblékli jsme si dole trenýrky a já byl v bílých ponožkách a sandálech. Jenomže oni tam tu fotku dali celou a lidi se mě dodnes ptají, z koho jsme si chtěli udělat prdel.
Není tu určitá podoba s kariérou Josefa Vojtka? Oba pocházíte z Teplic, oba působíte v muzikálech, zpočátku byl slavnější Motorband, teď triumfuje Kabát…?
Kabáti se chodili dívat na naše zkoušky, aby viděli, jak se to dělá. Pak se nám posmívali, že jsme popíkaři, protože oni hráli trash metal. My se zase smáli, jak jim sedí ten název, protože každý rok převlékali kabát, než si našli svůj styl. Po revoluci už nebyli trash metal a říkali, že dělají rokenrol. Přitom hráli to samé co vždycky, akorát pomaleji. Ale já jim přeju, protože každá kapela, která vydrží přes deset let a získala si fanouškovské zázemí, má právo na úspěch.
Jsou na tebe v Teplicích hrdí, poplácávají tě po zádech?
To fungovalo, když jsme tam pravidelně hrávali. Teplice byly vždycky silná rocková základna, vedle sebe tam vyrůstal punk i metalové odnože, ale ze všeho nejvíc tam jede alternativní scéna. Já měl vyprodané zimní turné a těšil jsem se do Teplic, jaká to bude paráda – a přišlo asi 250 platících diváků. Doma většinou nejsi prorokem.
Jak vycházíš s lidmi z bývalého Motorbandu?
Normálně, bereme to s nadhledem. Pro mě to byla dobrá škola a jako zpěvák jsem hodně vyrostl. Jedině prací a drilem něčeho docílíš.
A co ty hlasivky? Nemáš potíže, jako třeba Chris Rea nebo Rod Stewart?
Od té doby – musím to zaklepat – jsem v pořádku, ale musím být opatrný, protože jsem odmítl jít na operaci a nasadil jsem samoléčbu. To znamená, že jsem rok držel hubu.
Čím by ses jinak živil – hledáním talentů? Bude ti čtyřicet a lidi tvého věku rádi objevují mladé zpěvačky…
(Smích) Asi bych na to měl zkušenosti, protože u BSP i No Guitars jsem byl producentem, nebo spoluproducentem. Nejvíc jsem o tom přemýšlel někdy před šesti lety, kdy jsem si řekl, že velkým firmám chybí to, co je běžné v hokeji nebo ve fotbale – skauti, kteří objevují nové interprety a kapely, nové Lucie. A že nestačí čekat, až někdo pošle demáče, které pak skončí v koši. Zažil jsem to, když jsem pro sebe hledal mladé muzikanty. Chodil jsem na kapely a viděl spoustu zajímavých lidí. Tak trochu jsem objevil Romana Lomtatzeho, třiadvacetiletého bubeníka, který se mnou hrál ve Woo-Doo Bandu. Ale je pravda že ke mně přišel od Miloše Doležala, který je jeho muzikantským guru. To je podle mě největší talent, jaký se tady za posledních deset let objevil, opravdový fenomén. Teď vzal lano od Čechomoru, což mi nepřijde jako šťastné řešení, ale jezdí s nimi do zahraničí a v tom asi vidí svoji šanci.
A co zpěvačky do duetů?
Nejsem moc velký příznivce duetů, přitom nabídek byla spousta. Vlastně jsem udělal jediný – s Lucií Bílou pro vánoční vydání jejího pořadu Lucie na Bílo. Vybral jsem starý tradicionál, který jsem objevil v pěkné úpravě na desce bratrů Wintrových, Johnyho a Edgara.
Chodíš do společnosti, na večírky?
Já měl strašný zápřah v době, kdy se hrál Jesus. Každý den jsem něco měl a abych se povzbudil, kompenzoval jsem to nejdřív chlastem a pak chemií. Následkem toho jsem zkolaboval, protože tělo není bezedné.
A co sport, koníčky?
Hraju fotbal a hokej. Největším koníčkem je pro mě film, o tom se můžu bavit šest hodin dokola. Asi před čtyřmi lety jsem si pořídil DVD systém s tak úžasným zvukem, že najednou zjistíš, jak hudba zprostředkuje padesát procent zážitku z filmu. Mám sbírku asi pěti set titulů a úplně jsem tomu propadl.
Ty sám si nikdy nedostal nabídku k filmování? Třeba jako John Bon Jovi?
Já se raději dívám na dobré herce, než abych jim to svou toporností kazil.
Ale v muzikálu bys měl i tančit…?
Jsem ten typ, který ještě předtím než se začne zkoušet, vysvětlí režisérovi, že je dobré ho někam postavit a o něco opřít. Například o meč. Na diskotéce jsem byl v životě třikrát – v patnácti, šestnácti a sedmnácti.
A jak si balil holky? Od toho snad ty diskotéky jsou!
Tak já balil holky jako všichni – na zábavách. To se chodilo na rockové tancovačky. A nebo když jsem hrál na kytaru. Tím, že jsem měl v partě kytar, všechny holky byly moje. Hrálo se všude, na lavičkách, ve vlaku, v hospodách. Přišel jsem do hospody, v kapse dvě koruny, a domů jsem dolezl po čtyřech. Pivo desítka stálo korunu sedmdesát, jedno jsem si koupil a pak stačilo pohrozit že půjdu domů, protože na další nemám. To bylo výrazné plus, umět hrát na kytaru. Pamatuju si že jednou přijely k Černému orlovi do Oseka nějaké máničky z Litvínova a Teplic a ptaly se po frajerovi, který zazpívá „schody do nebe“. Kluci říkali – to je támhleten! A oni za mnou přišli – tak ukaž! Tak jsem řekl – no počkej nejdřív tady musí něco přistát. Pak za mnou jezdili, platili mi panáky a nechápali, jak dokážu vyzpívat ty Plantovy party.
Ty ses učil zpívat, nebo to přišlo samo?
Tak jako všichni jsem poslouchal muziku z desek, které nosil starší brácha. Když jsem poprvé v životě slyšel bluesovou dvanáctku, hned jsem cítil, že se něco se mnou děje. Pak jsem si bral kytaru tajně do práce a naučil se tři akordy, abych mohl hrát různé „Dajány“. Nevím jak, ale sám jsem našel bluesová kila a hned jsem si začal s¨psát písničky. Vzpomínám si, že první hit jsem měl někdy v šesté třídě. Poznal jsem to podle toho, že jsem seděl na záchodě a přišel tam nějaký kluk a pískal si mou melodii. To je stejné, jako když zajdeš do obchodu a hrajou tam tvoji pecku. Bluesové muzice jsem úplně propad, a když jsem si prvně zajamoval s kapelou, zavřel jsem oči a vnímal, jak muzika mnou šlape. Poddal jsem se emocím a v tu chvíli jsem se rozhodl, že nebudu kytaristou, ale už jenom zpěvákem.
Pro jaké publikum? Muzikálové, nebo rockové?
Tak já byl postupem času z rockové obce vyobcován, protože v jejích očích je muzikál pokleslý žánr. Je to dané i tím, že pokaždé vstupuju do jiné řeky. Nejdřív to byl Motorband, potom BSP, pak No Guitars, což byl specifický projekt, ne moc komerční. Pak jsem udělal svou první sólovou desku a zjistil jsem, že mé publikum se hodně změnilo a na koncertech v první řadě už nestojí holčičky s plyšovými medvídky a kytičkami, ale čtyřicetileté paničky. Ale je to tak, jak naznačuješ, lidi kteří na mě chodí do muzikálů, mě nikdy neviděli na rockovém koncertu. Nebo se mi stávalo, když byl Jesus na vrcholu, že jsme hráli s No Guitars a já do lidí, kteří očekávali melodie z muzikálu, hustil funky beat. Takže musím uznat, že lidi to se mnou nemají jednoduché a dost jim dělám v hlavě zmatek. Ale já si myslím, že na koncertu každý pochopí, že mi jde především o muziku a dělám ji pořád se stejným elánem. Muzikál nemuzikál, koncert je jiný svět!
Dneska mě ovšem zveš na Excalibur…
Když za námi přijdeš do šatny, uvidíš v čem teď jedem s Vildou Čokem a Michalem Kocábem. Úplně jsme propadli hrám z 2. světové války na písíčkách. Říkáme tomu pražírny a je to strašná hlína. Buď vyrážíme sami na misi, nebo velíme malé skupině vojáků. Pak si třeba ve tři ráno voláme: „Vildo, já nevím, jak se tam mám dostat.“ A on – musíš tam hodit odjištěný granát!
Nedá se z toho zblbnout?
Tak samozřejmě, že nezblbneš. Ale někdy k tomu zasednu v deset večer a v půl pátý ráno odcházím úplně vyřízeném. Kocáb mi vyprávěl, že se několikrát připojil na síť, kde hrajou mladí kluci, profíci, a ti ho vždycky do tří sekund odbouchali. V šatně se o ničem jiném nebavíme. Jenom házíme pancrfausty, pálíme dávky a řešíme bitvu na mostě.
Excalibur mě nadchl, i když si dovedu představit první polovinu o dvacet minut kratší. Všichni v něm tragicky zemřeli, ale tři protagonisty v té noci teprve čekala pravá jatka. Vilém Čok, Michael Kocáb a Kamil Střihavka spěchali po představení ke svým ukrutným pražírnám.
Jaromír Tůma, Spark
____________________________________________________________________________________________________
(13.11.2006)
Kamil Střihavka je úspěšným, nejen muzikálovým zpěvákem (netřeba jednotlivé muzikály jmenovat). Má za sebou řadu úspěšných projektů, jako například účinkování v kapele Motorband, projekt B.S.P. (s M. Pavlíčkem a O. Balagem), No Guitars! nebo třeba sólové album Woo-Doo!
Čemu se v současné době věnuje a co v muzice plánuje do budoucna? O tom jsme si povídali v následujícím rozhovoru.
Pamatujete si své úplně první vystoupení? Byla tréma?
Na své první ,,veřejné" vystoupení, si samozřejmě velice dobře vzpomínám a bylo to v roce 1980 (smích) v kulturním domě ve Vansdorfu. Trému jsem měl značnou, protože mne zaskočila ta skutečnost, že jsem byl osvícen silným ,,boďákem" a tudíž jsem neviděl sedící diváky v sále a ta chvíle osamění na velkém podiu mne skutečně překvapila. V podstatě jsem ty lidi pouze slyšel, až při jejich potlesku...
Jak se Vám stala ta nepříjemná věc s hlasivkami? Doktoři Vám prý řekli, že už zřejmě nebudete moci nikdy zpívat. Hlavně, že to nakonec dobře dopadlo.
Ta věc s hlasivkami, jak jste to trefně popsal, je něco o čem jsem hovořil v médiích a nejen tam, opravdu mockrát. Chtěl bych snad jen dodat, že jsem skutečně rád, že to dobře dopadlo (smích)
V roce 2003 jste po sedmi letech ohlásili s B.S.P. comeback. Odehráli řadu vystoupení... nedochází k " únavě materiálu" ? Co takhle nová deska ?
Ten návrat BSP na koncertní podia nebyl nikdy oficiálně potvrzený, jako comeback, ale šlo pouze o to, abychom si vyzkoušeli, jestli nám to spolu po více, jak sedmi letech ještě na podiu bude fungovat a samozřejmě také šlo o to, jak nás přijmou naši fanoušci. Ten návrat měl být pouze dočasný a jen pro letní rockové festivaly a nebylo to v roce 2003, nýbrž v roce 2005. To, že jsme si náš přechodně-dočasný návrat prodloužili až do konce tohoto roku, je dáno tím, že jsme zaregistrovali nejen společné jiskření na jevišti a neuvěřitelně vstřícný ohlas fanoušků, ale i chuť v živém provedení našeho projektu pokračovat.
Byla z toho nakonec krásná šňůra na konci loňského roku a následně i letošní festivalové běsnění v Čechách a na Moravě. Naše podzimní turné, které tuto sezonu zakončí, je jen logickým vyústěním a po jeho skončení, si v klidu sedneme a rozhodneme se o další budoucnosti či definitivní minulosti BSP...
A další sólové album?
Další solové album je pro mne věc velice citlivá, protože jsem dospěl k názoru, že v dnešní dost povrchní době, plné ,,zbytečných" desek, bych nerad naplňoval tuto pochybnou kvótu další deskou, která vyžaduje opravdové nasazení a neskutečně velké kvantum práce.
Nicméně, jsou to právě fanoušci muziky a nejen té mojí, kteří mne vyprovokovali k tomu, abych se o to ještě jednou pokusil. Tentokrát by to měla být čistě autorská deska a práce na ní již započala.
Mám hotových šest věcí a na dalších bych rád zapracoval až se najde v mém, již tak dosti nabitém pracovním programu čas...
Rozhodně bych ji rád vydal v příštím roce a zároveň bych rád vyrazil se svou novou kapelou na pódia, protože bych hrozně nerad přišel o živé hraní.
Kterou ze svých písní máte nejraději?
To je jako byste se zeptal, které ze svých dvou dětí mám nejraději...
Každopádně, každý hudební projekt, ve kterém jsem se za těch 20.let (smích) zapojil, pro mne znamenal a znamená hodně. Ať už to byl Heavy metalový Motorband, B.S.P, No Guitars! nebo Woo-Doo!
Nedávno jsem si pouštěl No Guitars! jedničku i dvojku a měl jsem velmi příjemné pocity, byť jsem ty desky neslyšel víc, jak sedm let.
Kdo je autorem textu Vaší (dle mého názoru nejlepší) písně Černá růže?
Text k Černé růži napsal Ivan Hlas a byla s ním skvělá spolupráce a i jeho další texty, které pro mně napsal, byly výborné. Ta písnička vznikla tak, že jsem ji ,,psal" pro BSP, ale nakonec jsem jí zařadil na dvojku No Guitars! A jsem tomu rád (smích)
Jak je to s muzikály?
Co se muzikálů týče, tak jsme v divadle Ta fantastika odpremiérovali " Obraz Doriana Graye" , podle předlohy O.Wilda a podle mého názoru, je to představení, které už nelze nazvat ,,muzikálem" , protože posouvá hudebně divadelní tvorbu zase někam jinam a já osobně jsem zatím nedokázal najít výraz, který by toto představení vystihl. Každopádně je to pro mně osobně, jeden z nejlepších hudebně-divadelních projektů, kterého jsem kdy byl součástí...
Již třetím rokem v divadle Ta Fantastika hrajeme (rockový?) muzikál EXCALIBUR, který se stal nejúspěšnějším kusem posledních let našeho divadla a bez přehánění můžu říct, že se stal kultovním představením, což nejen mně, velice těší.
Snad by se slušelo připomenout, že autorem hudby u obou těchto představení je Michal Pavlíček, jehož harmonický a hudební svět vůbec, je mi opravdu blízký... Oba tyto ,,kusy" vřele doporučuji třeba i těm, kteří o muzikálovém dění v naší zemi vědí své... (smích)
Díky za rozhovor.
Daniel Fiala, www.danielfiala.xf.cz
________________________________________________________________________________________________
